Stáž v Českém centru během studijního pobytu Erasmus ve Vídni

Stáž v Českém centru byla v mých plánech už déle a byl to také záložní plán, kdyby nevyšel studijní Erasmus. Erasmus vyšel – třebaže s odřenýma německýma ušima.

Jelikož nerad zůstávám u jednoho, v červenci posílám do Českého centra ve Vídni (ČCV) mail, jestli bychom mohli navázat spolupráci, abych se náhodou nenudil. Jakožto studentovi literatury je mi práce Českých center blízká – propagují naši kulturu za hranicemi, je to téměř jako být doma v Brně, navíc bez obav z českého stereotypu. Návrh zní: dokumentovat činnost této instituce, tedy fotit, protože se skrývám rád za hledáčkem a protože mě takto stáž vysílí převážně přes dlouhé zimní večery. Fotit cokoliv, co bude mít smysl. Fotit události zaštiťované a pořádané ČCV.

První úkol přichází hned v den mého stěhování do Vídně – v legendárním Café Central na Herrengasse, jen pár kroků od sídla Českého centra, se odehrává večer Tag des Kaffees, během něhož je autorské čtení doprovázeno živou hudbou, zatímco na stolech září sachr či káva. Během dalších dní se instaluje výstava fotografa Ivana Pinkavy a vzhledem k nevelkému počtu návštěvníků se dostanu ke slovu během neformálního nultého dne výstavy i s ním. Jelikož je vedle literatury a fotografie mou zálibou také hudba (koncerty fotím i zde), dochází v hovoru i na hudební skupinu WWW, jíž Pinkava propůjčil jednu ze svých fotografií na přebal posledního alba.

Dovídám se mimo jiné, že nedávné vystoupení WWW v Českém centru v New Yorku zprostředkoval právě on. Svět je malý a kruh se uzavírá. Od té doby jsem se zúčastnil pod křídly ČCV události Gemeinsames österreichisch-tschechisches Geschichtsbuch, která se týkala prezentace česko-rakouského projektu pojednávajícího o společných i rozporuplných dějinách obou států ve 20. století, anebo Waves Vienna, mezinárodního hudebního festivalu tzv. „showcase“ typu.

Vídeňská univerzita letos slaví jubileum, je jí 650 let, a spolu s ní si zdejší bohemistika tento rok připomíná 240 let od svého založení. Tím je zároveň nejstarší bohemistikou na světě. Oslavy proběhly formou série přednášek, studentských představení v ČCV a vyvrcholily závěrečným hodováním na velvyslanectví. Ve větším jsme o tom referovali s úplnou galerií na Revue Pulsy.

Co nás čeká dále, ptám se na poradě, kde se dovídám, že bych měl vypomoci s propagací Lázní Luhačovice, které zde za pár dní budou mít představení. Divadla, autorská čtení, filmové projekce a mnohé další. České centrum ve Vídni je v mnohém speciální – kromě toho, že zastupuje českou kulturu v Rakousku, činí tak i pro Švýcarsko. Dále pak Martin Krafl, ředitel ČCV, je v současnosti v jedné osobě hlavou pro rakouskou odnož European Union National Institutes for Culture (EUNIC), tedy sdružení evropských národních kulturních institutů. Činnost ČCV není zajímavá jen pro Rakušany či cizince, často se na Herrengasse 17 objeví i našinec. Koneckonců ve Vídni není čeština jen vidět, ale i slyšet.

Závěrem už jen něco málo k mému studiu. Přestože jsem nominován za brněnskou katedru na vídeňskou katedru slavistiky, na níž si toho náš student literatury příliš nenajde, ve výběru předmětů mi katedra (resp. univerzita) vychází vstříc. Můžu tak studovat například i předměty z translatologie anebo anglistiky. Je příjemné zjistit, že i když má katedra okolo dvou set studentů, také těch zahraničních si vyučující všímají – jako když vám vaše koordinátorka, v současnosti je jí paní Gertraude Zand, s úsměvem na rtech říká, že přestože se za ní zastavujete až po měsíci, o vaší další, „mimostudijní“ činnosti už dávno ví…

P. S. Největší šok jsem zde měl ve chvíli, kdy po skončení jednoho semináře začali mí noví kolegové klepat do stolu. Představte si, že se to stane v přednáškové místnosti, kde je pět stovek lidí. S tímto pro Rakušany typickým vyjádřením respektu nadále bojuji.

Libor Galia

Asi bych chtěl sněžit vzhůru...

V pátek 27. listopadu se na Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU uskuteční kolokvium věnované výročí prof. Zdeňka Kožmína, které nese název Asi bych chtěl sněžit vzhůru...

Ve třech blocích vystoupí celkem jedenáct přednášejících z Masarykovy univerzity a Akademie věd ČR. Podrobný program naleznete zde.

Nitra: konference Česká literatura a film

Univerzita Konštantína Filozofa v Nitře hostí 13. října třetí ročník mezinárodní konference Česká literatura a film. Z dvanácti přednášejících budou hned čtyři z Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU, a to dr. Petr Bubeníček, Mgr. Petr Vokřínek, Mgr. Jana Vrzalíková a Mgr. Aneta Zatloukalová.

Podrobný program konference naleznete zde.

Konference Mezioborové přesahy nových médií

Katedra bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem pořádá ve čtvrtek 15. října konferenci Mezioborové přesahy nových médií, na které vystoupí badatelé zabývající se intermedialitou, kybernetikou i oborem game studies. ÚČL FF MU bude zastupovat dr. Petr Bubeníček, který představí aktuální stav teoretických problémů adaptačních studií.

Podrobný program  naleznete zde.

Nová kniha Zuzany Foniokové

Monografie Kazuo Ishiguro and Max Frisch: Bending Facts in Unreliable and Unnatural Narration Zuzany Foniokové se zabývá zejména vypravěčskou nespolehlivostí a jejími hranicemi s jinými typy subjektivního vyprávění v první osobě. Kniha mapuje teoretické debaty k nespolehlivému vyprávění a zkoumá vztah tohoto jevu k antimimetickým postupům vyobrazení vypravěčova sebeklamu. Studie, jež se pohybuje na hranici mezi klasickou a poklasickou naratologií, využívá mimo jiné poznatky teorie fikčních světů, „nepřirozené“ naratologie a kognitivní psychologie. Teoretické koncepty pak aplikuje na inovativní vyprávěcí strategie ve vybraných dílech současného britského prozaika Kazua Ishigura a švýcarského autora 20. století Maxe Frische. Analýzy těchto románů nabízejí nový náhled nejen na Ishigurovo a Frischovo dílo, ale i na nespolehlivé vyprávění jakožto naratologický koncept. Srovnání metod, jimiž tito dva autoři zachycují psychologii svých vypravěčů, pak vynáší na světlo fascinující paralely v jejich romanopiseckém vývoji.

Obsah knihy a začátek textu naleznete zde.

Páté bohemistické setkání v Řezně

V letošním roce se ve dnech 7.–11. května odehrálo již půlkulaté výročí česko-německých bohemistických setkání, tentokráte na univerzitě v bavorském Regensburgu. Na událost, kterou organizovala paní Dr. Kateřina Šichová, se sjeli lektoři a studenti z Greifswaldu, Göttingenu, Tübingenu, Kielu, Lipska, Mnichova a Brna. Pořadatelská univerzita Regensburg zde zastupovala institut Bohemicum Regensburg-Passau, který vznikl roku 1992 na podporu vědy, výzkumu a kultury na obou stranách Šumavy. Akce se uskutečnila pod záštitou českého konzulátu v Mnichově a za podpory Česko-německého fondu pro budoucnost. Tématem letošního ročníku bylo „Die Anderen verstehen: Sprache, Kultur, Alltag der Grenzregion“ (Porozumět těm druhým: jazyk, kultura a každodennost hraničního regionu).

V pátek dopoledne začal pro účastníky velmi nabitý třídenní program. Úvodního slova se ujal prof. Marek Nekula z řezenské univerzity, následně měli zúčastnění lektoři možnost během krátké přednášky představit své kurzy, aby si studenti na základě svých zájmů mohli jeden z nich pro následující dva dny zvolit. Letošní dílny byly všechny velmi lákavé, a tak pro některé bylo nejtěžším úkolem celého programu si vybrat. Petr Nádeníček se věnoval tématu „Tschechische Musik im Unterricht“, přičemž se nejvíce pracovalo s českou národní hymnou, písněmi Karla Gotta a Karla Kryla. Kreativní tandem Raija Haucková a Zbyněk Fišer umožnili studentům tvořit texty a autorské překlady na téma „Grenzen zwischen uns – Grenzen in uns“. Simona Barazi a Lubomír Sůva zasvětili svůj divadelní workshop Maryše od bratří Mrštíků, i když oficiální název kurzu zněl „Elemente aus der Theaterpädagogik“. Kurz Galiny Vondráčkové „Gesellschaftspolitische Aspekte in Lesetexten“ se věnoval životu v 70. letech tak, jak jej popisoval časopis Praktická žena. Kurzy byly ukončeny v sobotu večer krátkou prezentací. Skupina paní Vondráčkové zinscenovala rozhovor redaktorky Československé televize s rodinou čtenářů Praktické ženy, „Musikgruppe“ shrnula přínosy jejich kurzu a zazpívala jednu píseň z Balady pro banditu, tvořiví psavci se pochlubili s některými svými texty a jejich překlady a na závěr předvedla divadelní skupinka adaptaci Maryši do televizní talkshow.

Kromě práce v dílnách si studenti užili i trochu kultury. Páteční večer vyplnilo autorské čtení českého básníka Radka Fridricha. V neděli si užili komentovanou prohlídku historickým středem Řezna, které se nachází i na seznamu památek UNESCO, zatímco lektoři vyhodnocovali letošní ročník a plánovali ročníky příští. V odpoledních hodinách vystoupali studenti a někteří vyučující do Wallhaly, na památník tyčící se nad Dunajem, který inspiroval české vlastence k vytvoření našeho Slavína. Pomyslnou tečkou za celým programem bylo promítání českého filmu Swingtime, k němuž během semestru vytvořili studenti Dr. Šichové německé titulky.

Lucie Purketová

Konference Ad translationem

Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity proběhne ve dnech 13. a 14. března mezinárodní konference věnovaná problematice překladu, které se zúčastní badatelé z Česka, Slovenska, Rumunska či Španělska a chybět nebude ani zástupce Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU.

Podrobný program konference, která se uskuteční v nově otevřené budově B, je ke stažení zde.

Radosti i strasti jedné pracovní stáže aneb Erasmus trochu jinak

Není to pohádka, ve které se holka z Masarykovy univerzity dostala do nemocniční školy v italském městě Turín. Bylo to o hodně komplikovanější a začalo to už zápisem na filozofickou fakultu.

Již tehdy jsem věděla, že chci vyjet. Vždycky jsem se chtěla stát válečnou zpravodajkou, a tak mě zajímalo, jestli na našich stránkách není něco pro budoucí kaskadéry tohoto typu. Turecko v nabídce mi připadalo jako příliš klidná oblast, ale zaujala mě stáž v nemocniční škole. Co si budeme povídat, bude to s těmi puberťáky, některými psychicky nemocnými, taky tak trochu boj na život a na smrt. Já volím život a tím i svou budoucí stáž.

Začalo kolo byrokracie, navíc ve velkém spěchu, protože jestli je něco o Italech pravda, tak historky o jejich rychlosti. Jsou pomalissimi, jak bych to řekla v italočeštině. Shodou okolností jsem byla v době, kdy jsem o stáž žádala, v Itálii, a tak jsem mohla ihned, jak se mi ozvali, přijít na osobní pohovor. Ukázali mi nemocnici a řekli, že by se mnou rádi strávili příští akademický rok. V Itálii bylo válečné pole připraveno! A teď boj s nejtěžším soupeřem, českou byrokracií, navíc v čase letních prázdnin. Naštěstí jsem na naší škole narazila na lidi, kteří mi chtěli pomoct se na stáž dostat, ne mi mou cestu znepříjemnit. Za dva měsíce od uzávěrky jsem tedy stála na letišti Ruzyně (na letišti Václava Havla pro toho, kdo se již s novým jménem ztotožnil) a po rozloučení s mamkou jsem letěla vstříc pizze, těstovinám a své nové práci.

Co se týká bydlení, měla jsem štěstí. Bydlím totiž se svým italským přítelem v bytě jeho prababičky, takže mě ubytování přichází měsíčně na něco málo přes sto dvacet eur. V Itálii si za tak málo peněz běžně nepronajmete ani boudu pro psa. Co vím, tak pronajmutí malého bytu nebo pokoje na ubytovně se pohybuje od dvou set eur výše. Zázemí bylo vyřešeno, takže jsem mohla statečně vykročit do práce.

Prvního listopadu jsem poprvé dorazila na své nové působiště. Největší výzvou prvních dnů bylo zorientovat se v nemocnici Regina Margherita. Je to komplex budov, z nichž některé jsou spojeny s hlavní budovou, do jiných se však dá vstoupit pouze z venku – zkrátka pro nováčka nic jednoduchého. Nejdřív jsem si zapamatovala, jak se dostat do naší třídní kanceláře: vstoupit hlavním vchodem, výtahem číslo jedna nebo dvě do sedmého patra, vystoupit z výtahu a dát se rozbitými dveřmi vedle infekčního oddělení, projít kolem kaple až ke dveřím s nápisem VIRUS, zatočit do leva, projít kolem výtahu číslo dvanáct a dvacet dva, projít dalšími dveřmi a až uvidím stěnu s motýly, jsem tam. Naše kancelář je hned naproti. Dveře tohoto kabinetu nejsou nijak označené, protože se náš šéf bojí, že by nás mohl někdo vykrást. Upřímně, kdybych byla lupič, rozhodně bych si nevybrala tu kancelář, do které musím vejít hlavním vchodem, dát se výtahem číslo jedna nebo dvě a… Ale chápu, že opatrnost musí být.

V této nemocniční škole jsem měla působit jako asistentka učitelů angličtiny a pomáhat s projekty nacionálními i internacionálními. Mé první dva týdny měly být pouze v pozorovacím režimu. Jenže jak vám již asi z mého psaní došlo, když má v Itálii něco nějak být, měli byste si být jisti, že to bude jinak. První vyučovací hodiny jsem pozorovala, pak však přišel můj nový šéf a oznámil mi, že se spletl v rozvrhu a že by potřeboval, jestli bych nemohla SAMA! odučit jednu hodinu angličtiny se dvěma dívkami. „No problema“ byla má odpověď, protože to Italové slyší nejraději.

Jsem člověk, který je zpočátku ze všeho nervózní, a teď si představte, že takového stresaře postavíte před dvě dívky z neuropsychiatrie (Víte, co je to entusiasmus? Tak ten nejhorší opak tohoto stavu jsou holky a kluci z neuropsychiatrie!). Neposkvrněná diagnózami obou holek a s třesoucíma se rukama (protože jsem si vlastně nic nepřipravila) jsem začala konverzaci. Jak se jmenuješ, co studuješ, co ráda děláš atd. A o čem já se ráda bavím? O jídle, a tak jsem téma stočila k jídlu. Italové jsou národ hrdý na svůj fotbal a jídlo. Tak proč to s nimi neprobrat a neztratit minuty vyučování trvající celé mé mládí? Jeden důvod by se přece jen našel. JSOU TO ANOREKTIČKY! Téma se vyčerpalo dřív, než jsem se nadála.

Škola pro dnešek končí a já se velmi rychle vytrácím. S nechápajícím výrazem ve tváři a se slovy „promiň, já ti ale vůbec nerozumím“ utíkám před dotazy svého šéfa, jaký byl můj první den. Ještě bych měla dodat, že oficiálně má práce nevyžaduje umět italsky. Italové, kteří umějí anglicky, ale žijí většinou daleko za hranicemi Apeninského poloostrova. V našem profesorském sboru čítajícím šestnáct učitelů jsem našla pouze tři se znalostí angličtiny. Z toho dva to většinou v polovině věty vzdávají a i přes můj snaživě přívětivý a trpělivý výraz porozumění dokončují věty italsky. Můj šéf je jeden z těch, co anglicky nemluví, i když mi při našem prvním setkání řekl, že anglicky umí, jenom se stydí.  Dodnes (jsem na stáži již tři měsíce) mi řekl pouze jedinou větu anglicky: „Do you want my iPad?“ A to bych ještě řekla, že to není zrovna to, co chtěl říct.

Vyučování trvá pouze krátce, vyučujeme od devíti do půl jedné. Pro mě však práce po půl jedné nekončí. Cítím jistou zodpovědnost, že jsem byla vybrána vyjet na Erasmus+ a tak má odpoledne věnuji nejvíce přípravám nových projektů, psaní článků a všeho, co je potřeba a na co místní učitelé nemají čas, znalosti či schopnosti.

Jeden z prvních projektů, které jsem připravila, byl World Toilet Day/Světový den toalety. Pokračujte prosím ve čtení až po tom, co se přestanete smát. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, je to téma závažné a mnohdy tabuizované.  U kolegů i studentů vyvolal můj návrh v prvních chvílích pobavený smích i soucitné pohledy. Tvrdohlavě si však razím svou a nakonec byl nápad přijat jako velmi zajímavá myšlenka. Nebyl to tedy tak úplně můj vlastní nápad, je to den, který se slaví po celém světě, je vyhlášen OSN. Slaví se především kvůli zemím třetího světa, kde je v tomto směru stále nedostatečná osvěta.

Na tento den si pedagogové připravili své hodiny na téma „toaleta“. Absolvovali jsme společně hodinu latiny, kde nám paní učitelka ukázala obrázky záchodů antického Řecka a Říma a naučila nás užitečná slova v latině, která souvisí s daným zadáním. Vyučující italštiny si připravila hodinu na téma „záchodová potřeba v dílech světové literatury“, profesorka chemie a fyziky nám vysvětlila, co se děje po spláchnutí a jak přesně fungují čističky a tak dále. Já si připravila hru na principu spojování vlajek států s frází: „Chce se mi čůrat.“ (Opravdu v tomto znění, nikoli „Chce se mi na záchod.“) Čeština samozřejmě nechyběla. Obrázky najdete níže.

Proběhly i další projekty, zajímavé dny. Navštěvují nás pravidelně slavní italští spisovatelé. Měli jsme s dětmi přednášku o Egyptě od samotného ředitele největšího egyptologického muzea v Itálii. Před Vánoci se na nás přišel podívat jeden slavný italský fotbalista a také primátor města Turín. Účastníme se mezinárodního projektu Comenius o životním prostředí, který zahrnujei návštěvy zahraničních učitelů, při nichž většinou působím jako překladatelka z italštiny do angličtiny a naopak. Pořádáme výlety, chodíme do divadel, do muzeí, zveme nejrůznější zajímavé hosty. V současné době připravujeme nové webové stránky, které budou v provozu od konce února. Máme nový profil na Facebooku, kde nás „můžete mít rádi“. Většinu těchto multimediálních aktivit chystám já se studenty. Píšeme vše v italštině a angličtině, přidáváme fotky, tvoříme videa, prezentace apod. Fotky s popisky přidávám pro ilustraci pod článek.

Můj Erasmus je velká zábava, ale má to i stinné stránky, které musím uvést, aby vaše představa byla úplná. Profese učitele v nemocnici s sebou bohužel nese i jisté smutné momenty. Když jsem přijela, hned první týden jsem učila angličtinu jednoho třináctiletého klučinu na onkologii. Povídali jsme si o psech, kamarádech, jídle, o všem možném. Byly to zábavné hodiny. Christian byl dychtivý naučit se všechno, co jsem mu nabízela. Nikdy si nestěžoval a nikdy nebyl ve špatné náladě. Na konci onoho týdne mi řekl, že jde domů, protože to vypadá, že nemoc nepostupuje, a on tak může do nemocnice jenom docházet. Společně jsme se radovali. Na začátku prosince mi přišla zpráva od mého šéfa, který psal, že Christiana teď učit nebudeme, necítí se totiž dobře. A po Vánocích jsem se dověděla, že Christian zemřel.

Během svého pracovního pobytu se každý den setkávám s dětmi a dospívajícími mezi dvanáctým a devatenáctým rokem života a z jejich diagnózy je mi mnohdy do breku. Na neuropsychiatrii musíme neustále zamykat, protože děti utíkají a pokoušejí se opakovaně o sebevraždu.

Na oddělení, kde se léčí děti na vozíku, jsem potkala studenty s krásnými a odvážnými sny, ale s  minimální nadějí na normální život. Francesco je jedním z nich, je to devatenáctiletý kluk, který má nemoc stejnou jako Stephen Hawking. Před rokem přišel do nemocnice kvůli problémům s pohybem, jeho tělo ho přestalo poslouchat. V současné době mu již odumřely všechny svaly na nohou a v jedné ruce. Nemůže psát, protože ta ruka, která ho neposlouchá, je bohužel pravá. Francesco má plány jít na univerzitu, pracovat, vychovávat děti a díky tomu má neuvěřitelnou chuť se učit a všechno to zvládnout.

Na druhou stranu je má práce i radost. Na začátku jsme učila hocha právě na oddělení, kde jsou děti na vozíku. Když jsem ho potkala poprvé, byl smutný, zoufalý a nechtěl se mnou vůbec mluvit. Postupně se však zlepšoval a před Vánoci ho pustili domů, protože už zase chodí! Všichni učitelé se s ním přišli rozloučit a popřát vše dobré do budoucna.

Tak tohle je moje práce, člověk se s tím musí vyrovnat. Je to boj, ale já vyhrávám a nikdy to s dětmi nevzdám. To mě tady naučili! To je můj Erasmus.

Více informací, fotek a videí můžete najít na facebooku nemocnice (stránka je vedena v italštině i angličtině), nebo od konce února na její nově spuštěné webové stránce. Za každou návštěvu budeme rádi.

Dominika Benešová

Foto (archiv autorky):

1. Učíme Francesca v počítačové učebně.

2. Někdy učíme i venku. Dětem se líbí naše naučné hry i jiné než nemocniční prostředí.

3. V listopadu nás navštívila díky programu Comenius Michelle, učitelka z Londýna.

4, 5, 6. Na fotkách můžete vidět naše přípravy na Vánoce. Nejdřív jsme se připravovali na skypecall s nemocniční školou v Londýně, potom jsme zkoušeli české vánoční zvyky, na fotce je konkrétně pouštění ořechových skořápek. Na třetí fotce jsme s kolegyní připravily pro děti adventní kalendář.

7. Účastníme se projektu, kdy k nám každý týden chodí známí italští spisovatelé. Na fotce je Fabio Geda při návštěvě naší nemocniční školy. Jeho kniha V moři jsou krokodýli vyšla i v České republice.

8. Na fotce je přednáška Egyptologického muzea v Turíně v naší nemocnici. Mluvili o různých egyptských příbězích, ukázali nám repliku egyptské desky s nápisy v hieroglyfech a vysvětlili nám systém egyptského písma. Druhou hodinu jsme si mohli vyzkoušet napsat svá jména v hieroglyfech na falešný papyrus.

Specifika literárního překladu z angličtiny

Ve dnech 17.–20. září 2014 proběhl intenzivní čtyřdenní workshop v rámci kurzu LMK Specifika literárního překladu z angličtiny I. V uvolněné a vzájemnou inspirací nabité atmosféře se studenti nejen zdokonalovali v překladatelských dovednostech a strategiích, ale také se cvičili ve slovesné tvořivosti, která patří k nezbytnému vybavení překladatele literárních textů. Studenti například skládali básně o Brně a zkoušeli tvořit slovní hříčky nebo vlastní originální recepty. Lahůdky připravené podle těchto receptů jsme mohli i ochutnat, jak je zdokumentováno zde.

Kurz se v rámci oboru Literatura a mezikulturní komunikace koná každoročně před začátkem podzimního semestru. V jarním semestru na něj navazuje předmět Specifika literárního překladu z angličtiny II (ve stejném formátu). Přidanou hodnotou obou kurzů je zvyšování kulturní kompetence potenciálních budoucích překladatelů – na podzim je zaostřeno zejména na britské reálie, kdežto únorový workshop se soustředí na kulturu Spojených států a jejich rozdílných etnik.

Aktuálně se studenti a studentky LMK mohou registrovat na kurz, jenž se uskuteční 11.–14. února 2015.

Měsíc fotografie

Od 30. října do 30. listopadu se v Bratislavě uskuteční již čtyřiadvacátý ročník mezinárodního festivalu Měsíc fotografie, který je součástí celoevropské akce probíhající paralelně v Paříži, Vídni či Berlíně.

Během festivalu proběhne mnoho výstav a workshopů, které povedou například Anna-Kaisa Rastenberger, hlavní kurátorka Fotografického muzea v Helsinkách, nebo Saul Robbins z Mezinárodního centra fotografie v New Yorku

Organizátorem akce je Stredoeurópsky dom fotografie a podrobný program je možné nalézt na webu Měsíce fotografie.

Poznaňské předjaří 2014

Předjaří roku 2014 je v polské Poznani předznamenáno českou literaturou. V historické Raczińského knihovně na Náměstí Svobody je otevřena výstava ke století Bohumila Hrabala. Filmové kluby jubilanta připomínají promítáním Menzelových filmů a v alternativním knihkupectví (a klubu s galerií) GŁOŚNÁ je možno koupit polské překlady Hrabalových knih. Česká knižnice je tu nabízena v reprezentativní podobě: Hrabal, Hašek, Papoušek, Havel, Grossman, Svěrák, Fuks, Brdečka, Vančura, Viewegh, Čapek.

Mezi letošními novinkami je vystaveno Pelcovo ...będze gorzej (překlad Jan Stachowski). V oddělení dětské literatury nabízejí nyní dva půvabné tituly ilustrátora a povídkáře Miroslava Šaška Oto jest Londyn a Oto jest Paryż. Mezi komiksy zaujme třísvazkový Rudišův projekt v polském přepise. A novým médiím, experimentální poezii a Činčerově Kinoautomatu se věnuje monotematický „postdyscyplinarny magazyn o kulturze współczesnej“ HA!ART z října 2013. Zde také najdeme odkaz na největší server české literatury v Polsku www.czeskieklimaty.pl včetně anotací dalších novinek (J. Balabán, J. Rudiš, M. Šmaus).

Zbyněk Fišer, 17. 3. 2014

Biblioteka Raczynskich v Poznani hostí výstavu Bohumil Hrabal: to juž sto lat…

Klub a knihkupectví GŁOŚNÁ v Poznani

Edice Literatura Czeska

Novinka r. 2014: Jan Pelc v polštině

M. Šašek: Oto jest Paryż, s. 12–13

Rudiš a Jaromír 99

HA!ART, s. 2–3

Dubnové kolokvium v Greifswaldu

V německém městě Greifswaldu se 10. a 11. dubna 2014 uskuteční mezinárodní kolokvium s názvem Übersetzung als Kulturvermittlung. V rámci kolokvia, na jehož pořádání se podílí i Ústav české literatury a knihovnictví FF MU, vystoupí němečtí, britští, slovenští i čeští badatelé.

Plakát kolokvia naleznete zde a jeho program zde.

Kolokvium o filmové adaptaci v Greifswaldu

V druhé půli dubna roku 2013 se v Greifswaldu uskutečnila mezinárodní konference o filmových adaptacích s názvem Film adaptation: A dialogue among approaches, které se zúčastnila řada badatelů z různých konců světa.

Fotografické ohlédnutí za greifswaldským setkáním naleznete na stránkách Ústavu české literatury, obsáhlou reportáž dr. Zuzany Foniokové  v časopise Česká literatura si můžete přečíst zde.

Transkunst / Transkumšt

Studenti češtiny Translatologického centra ve Vídni si připravili pestrou mozaiku literárních, hudebních a tanečních vystoupení, ve kterých skloubí transkulturní a translatologické kompetence se svým uměleckých nadáním.

Projekt transkunst propojuje studentky a studenty češtiny všech ročníků. Vychází z jejich odborného zaměření na transkulturní komunikaci a ze zájmu o dialog prostupující hranice dané národností, jazykem, náboženstvím, rasou, pohlavím a sociálním postavením.

Schopnost rozvíjet transkulturní dialog v každé komunikační sféře je bezpochyby jejich velkou předností, což předvedou během večera na Velvyslanectví České republiky.

Program

Písně Jaroslava Ježka

Interpretka: Šárka Benedová – saxofon

Moderace: Ninja Bumann

Ukázka z románu Jiřího Hájíčka Rybí krev

Překlad: Nicola Neumayer

Moderace: Adéla Laštovková

Muzikálové písně

Interpretka: Judita Suchy

Moderace: Stefanie Machata

Ukázka z románu Lucie Purketové Nač stahovat kalhoty, když (Max) brod je ještě daleko

Překlad: Miriam Aistleitner a Radka Žáková (současně moderace)

za přítomnosti autorky

Kytarové trio Trio al dente  s Marcem Nývltem 

Moderace: Veronika Cenková

Obrazy Zuzany Vančové

Moderace: Nikola Cvetkovic

Capoeira

Interpret: sportovní klub Vem Camará Capoeira Vienna a Petr Švéda

Moderace: Václav Drvota

Ukázka textů Adalberta Stiftera Myšlenky v obrazech

Překlad: Helena Novak

Moderace: Anna Novak

Irské tance

Interpreti: Shamrock Dance Company Vienna a Tomáš Meluš

Moderace: Martina Mládková

Místo konání: České velvyslanectví ve Vídni, Penzinger Straße 11–13, 1140 Wien

Termín: 22. 1. 2014 od 18:00

Organizátor: Translatologické centrum, Univerzita Vídeň

Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Studium na Translatologickém centru ve Vídni

Letošní podzimní semestr trávím ve Vídni na Translatologickém centru Vídeňské univerzity. Toto studium mi bylo umožněno díky zapojení mého studijního oboru Literatura a mezikulturní komunikace do mezinárodního programu CEEPUS.

CEEPUS je akronym vytvořený z názvu „Central Europaen Exchange Program for University Studies“. A má celou řadu blíže specifikovaných sítí. Literatura a mezikulturní komunikace je součástí sítě „e-bologna for Translation Studies Programmes in Central and Eastern European Countries“. V této síti je v České republice zapojena ještě Univerzita Palackého v Olomouci, ze které tu mám dva spolužáky. Tento program pro vysokoškolské studenty a učitele je hrazen hostitelskou zemí a díky tomu mám v OeAD, což je organizace starající se o všechny zahraniční studenty v Rakousku, řadu výhod. Mohu se účastnit jejich akcí a výletů, které se snaží rozšiřovat povědomí o rakouské kultuře a historii a jsou cenově výhodnější, než kdyby se jedinec na dané místo vypravil sám. Návštěvy muzeí a obrazáren jsou navíc doplněny odborným výkladem.

O možnosti zúčastnit se programu CEEPUS jsem se dozvěděla v prosinci 2012, na jaře 2013 jsem si podala přihlášku na stránkách programu a v červenci mi přišla zpráva o kladném vyřízení mé žádosti o stipendium. Ráda bych si tu zdokonalila svou němčinu, nasbírala nějaké materiály ke své diplomové práci a prozkoumala kulturní rozdíly ve výuce.

Zentrum für Translationswissenschaft je část Universität Wien, z našeho úhlu pohledu by se dala pokládat za jednu z jejích fakult. Má samostatný studijní komplex ve Währingu, vilkové čtvrti plné parků a zeleně. Budova centra je přímo součástí toho největšího parku, což přináší studentům celou řadu výhod. Mohou trávit volný čas na lavičkách, nebo si přes trávník zkrátit cestu k metru. Studijní komplex má tři budovy, které zahrnují nejen posluchárny, učebny a pracovny pedagogů, ale i skriptárnu a knihovnu.

Ve skriptárně rádi poradí se sháněním učebních materiálů a do pár dnů seženou jakoukoli učebnici. Knihovna centra není rozsáhlá, ale má dvě čítárny (ta velká je větší než samotná knihovna) a počítačové oddělení. Pro nás je zajímavé, že nikoho s bundou nebo batohem dovnitř nepustí, a také to, že některé knížky se dají půjčit pouze z pátku na pondělí.

Každý rok v říjnu se tu koná Hieronymustag – tradiční svátek překladatelských škol pojmenovaný po svatém Jeronýmovi, patronovi překladatelů. Během tohoto dne se představuje jak práce samotného centra, tak i jeho studentů. Především se zde prezentují výsledky různých projektů, nejčastěji se jedná o překladatelské projekty nebo výstavy věnované nějaké překladatelské či interkulturní otázce. Letos tak měli návštěvníci například možnost slyšet část německého překladu posledního Hájíčkova románu Rybí krev.

Já zde navštěvuji dvě přednášky a dva, respektive tři semináře.

Na přednášce věnované transkulturní komunikaci (Transkulturelle Kommunikation: Probleme und Lösungsansätze) je velmi zajímavé odlišování rakouských zvyků či frází od německých. Přednáška se samozřejmě věnuje hlavně jiným kulturám a jazykům, ale na podobném předmětu v Brně bych zřejmě slyšela jen o celkové německy hovořící oblasti bez tohoto dělení. A tak jsem se už na třetí hodině dozvěděla, nakolik velké faux pas je pozdravit v Rakousku „Guten Tag“. Dalším zajímavým mezinárodním, ale přitom německy mluvícím postřehem je využití pozdravu „hallo“. Ten se v Německu, zřejmě vlivem anglosaské kultury, rozšířil i do obchodů a dalších institucí jako běžný pozdrav. V Rakousku by vás zřejmě někdo upozornil, lidově řečeno, že s vámi husy nepásl. A nejspíš by se u toho tvářil jako pravý Wiener Grand*, což je jedna z věcí, kterou bych tu rozhodně nechtěla pochytit.

Einführung in die Textwissenschaft und Diskursanalyse je přednáška zajímavá hlavně proto, že člověk má možnost osvěžit si znalosti z poněkud rozdílného kulturně-vědeckého úhlu pohledu.

Nejvíce mne baví simultánní tlumočení. Tento předmět využívá specializovanou učebnu s šesti tlumočnickými kabinami. A abych tuto možnost perfektně využila, chodím na oba kurzy – Simultandolmetschen 1: Tschechisch a Simultandolmetschen 2: Tschechisch. Tlumočíme z češtiny i němčiny a vyzkoušeli jsme si už i tlumočení pomocí šeptáku, což je zařízení, které kabiny nahrazuje. Tlumočník má malý mikrofon, jehož zvuk se pomocí sluchátek s vysílačkou dostává k potřebným posluchačům.

Součástí předmětu Textkompetenz mündlich: Tschechisch je projekt, který vyvrcholí kulturním večerem pořádaném na české ambasádě. Tento projekt má cíl, aby studenti centra (domácí i zahraniční) mohli ukázat, co se na hodinách naučili. Pořádající předmět by se dal přirovnat k cvičením z rétoriky – jeho studenti budou tedy večer moderovat. Další se zapojí v organizaci, propagaci, tlumočníci budou večer simultánně tlumočit do němčiny.

Studovat v Bruselu?

Zdalipak víte, že v rámci studia oboru Literatura a mezikulturní komunikace můžete rok studovat na univerzitě v Bruselu? Od letošního roku totiž vstoupila v platnost smlouva o společném studiu interkulturně zaměřených oborů na Ústavu české literatury a knihovnictví FF Masarykovy univerzity Brno a na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Svobodné univerzity Brusel. Absolvování druhého studijního ročníku tohoto magisterského navazujícího dvouletého studia na zahraniční univerzitě je cestou k získání dvojího diplomu.

Malá obrazová reportáž přináší několik momentek z bruselského kampusu, jak se mi jevil na konci října 2013.

Zbyněk Fišer

Pohled na historické budovy filozofické fakulty ULB z okna knihovny.           Knihovna filozofické fakulty v Bruselu.

Důležitá je vždy blízká menza:                                                                        Nezbytné studijní propriety dostanete
zde pestrá nejen zvenčí, ale i u hrnců.                                                             v knihkupectví u vstupu do kampusu.

Umění v prostoru - večer napříč uměními a vědami o umění

V pondělí 4. a 25. listopadu 2013 se v 17:00 a 19:30 hodin koná netradiční setkání s prostorem Villy Tugendhat.
Architektonický rozměr vnitřní a vnější vstoupí do dialogu s hudbou, scénickým tancem, s přednáškami
a diskusemi osobností z Masarykovy a Karlovy univerzity.

Konference Česká literatúra a film

Univerzita Konštantína Filozofa v Nitře pořádá ve středu 30. října mezinárodní konferenci Česká literatúra a film, na které vystoupí z našeho ústavu Mgr. Aneta Zatloukalová a dr. Petr Bubeníček.

Konference proběhne od 9 do 16 hodin v budově Fakulty stredoeurópských studií v Nitře.

Podrobný program konference naleznete zde.

O popisu

Ústav pro českou literaturu Akademie věd pořádá 14. listopadu kolokvium s názvem O popisu, jehož se zúčastní badatelé z různých zemí (ČR, Slovensko, Švédsko) a různého zaměření (filologové, historici, filozofové, teoretici intermediality apod.).

Zájemci jsou srdečně zváni.

Pozvánku na konferenci naleznete zde a podrobný program zde.

Nové publikace

Rádi bychom Vás upozornili na novou publikační činnost členů Ústavu české literatury a knihovnictví.

Kniha autorského kolektivu Zbyněk Fišer, Dagmar Dvořáková, Jitka Cholastová, Pavla Kopečná, Petr Kuběnský, Zuzana Šalamounová Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání.

Časopis Česká literatura 61, 2013/2 věnující se filmovým adaptacím, editovaný Petrem Bubeníčkem. Obsah čísla naleznete ZDE.

Nové číslo kulturně-literární revue Pandora tematizující Paměť editovaná Olgou Stehlíkovou a Janem Tlustým.

Obsah čísla naleznete ZDE.

Konference „Film Adaptation: A Dialogue among Approaches“.

Centrum literárních a interkulturních studií pořádá ve spolupráci s Nadací Alfrieda Kruppa mezinárodní konferenci „Film Adaptation: A Dialogue among Approaches“.

Podrobný program konference naleznete ZDE.

Salcburk jedinečný a inspirativní

Několik let již úspěšně spolupracujeme s oddělením slavistiky na salcburské univerzitě. Působí zde zapálená lektorka češtiny Dagmar Žídková (a shodou okolností i dvě mé někdejší studentky z Bochumi). Donedávna se některé ústavy tísnily ve starých budovách, nyní sídlí Fakulta kulturních a společenských věd v moderní prosvětlené krychli téměř v podhradí. Stěny poslucháren a pracoven jsou z čirého skla a důmyslný systém přivádí denní světlo i do členité knihovny v podpalubí. Pod celou budovou je podzemní parkoviště pro auta i kola zaměstnanců a na střeše je kavárna s terasami na opalování. Leštěný beton je natřen, aby se z něj neprášilo. Místo kopírek má knihovna skenery, aby se neničily hřbety (rozuměj knižní): při práci si připadáte jak rentgenová laborantka.

Pravé pozoruhodnosti jsou v centru Salcburku nenápadně rozptýleny. V malém obchůdku na Alter Marktu prodávají PRAVÉ Mozartkugeln. Jsou nesrovnatelné chuti s těmi, jež se vyrábějí údajně v našich provozovnách. Za rohem v úzké uličce Döllergäßchen skrývá se rodný dům Georga Trakla. V mateřské školce pod strmým Mönchsbergem si dětičky hrají v pravém železničním vagóně. Z druhé strany domu je náměstí Kajetanerplatz, v rohu tísní se cukrárnička, v ní dva stolky a ze zadního okna, vtisklého do skály téhož Mönchsbergu, prýští do místnosti pramínek. A když už nezbývá žádná kuriozita, honosí se vybrané domy výstražnou tabulí Vorsicht: Dachlavinen! Celoročně. – Netřeba se usmívat, Salcburk je město, kde během jediného dne můžete zažít všechna roční období. Chvíli je obklopen svítícími Alpami a voní májově, chvíli se třese v temné sněhové vánici, chvíli se údolí koupe v mlze a v podvečer se náhle pozlatí romantickým podletím.

Vizuální zážitky ze Salcburku jsou širokoúhlé. Tradiční barokní zdobnost města je vyvažována nejen moderními stavbami galerií a fakult, v novém tisíciletí se rozvíjí i sochařský projekt zaměřený na soudobé světové výtvarníky: Anthony Cragg, Marina Abramovic, Erwin Wurm ad. Jejich plastiky jsou vtipně rozptýleny na místech, kde byste je nečekali. Zároveň ale v centru Salzburgu vyhynuli sprejeři. A v bazénku u botanické zahrady plavou na tři desítky vykrmených zdravých kaprů: jen tak pro radost všem, kteří nemáme žábry. Nevím, možná je to projekt přírodovědecké fakulty, možná tradice. Že by přece jen měla takovou moc?

Zbyněk Fišer, květen 2012

Rozhovor s Vierou Eliašovou

Dvě otázky pro ... dr. Vieru Eliašovou

Ptal se doc. Zbyněk Fišer

Nová publikace Slovem, akcí, obrazem

Dovolujeme si Vás upozornit na novou publikaci Slovem, akcí, obrazem - příspěvek k interdisciplinaritě tvůrčího procesu. Autoři Zbyňek Fišer, Vladimír Havlík, Radek Horáček. Vydavatelství
Masarykovy univerzity.

Pavel Hayek v Domě umění v Brně

V domu umu vystavuje v březnu 2012 své obrazy brněnský malíř Pavel Hayek (1959). Vedle monumentálních trojbarevných pláten (černá – šedá – bílá) s ornamentálními variacemi ovocných motivů, jejichž začátky jsme před dvěma lety mohli vidět již ve Wanieck Gallery (tam jsem autora také tehdy vyfotil), jsou dominantami výstavy černobílá, kontemplativně laděná plátna se siluetami dřevin. Hlavním tématem fotograficky přesných obrazů jsou staré zkroucené kmeny, spletité koruny platanů, větévky zplaněných jabloní nebo větve s boulemi a proutím, jaké vídáme na vrbách, smutečních jasanech a jírovcích v moravských parcích. Malby zachycující v nadživotní velikosti přírodu činí svou jednoduchostí z prostých botanických motivů neobyčejně sugestivní zážitek. Divák se může vpíjet do nehybných, zkamenělých hvozdů, naslouchat jejich mlčení a v duchu se jim kořit. Obrazy Pavla Hayeka umožňují uvědomit si, že malíř zachytil zlomky věčnosti, jež nás přesahuje, aniž by se nad nás povyšovala. A to stojí za vidění.

Z. Fišer

Sto devadesát tři metry nad mořem

Jak vykukuje březnové slunce roku 2012, honí se mi hlavou rozverné myšlenky, kdy zas uvidím moře. Letos jsem ještě u žádného nebyl. Alena Kontzmannová to před pár lety vyřešila po svém: postavila si bárku na střeše pražské galerie DOX a čekala na potopu. Nevíte náhodou někdo, jaký je osud instalace 193 m n. m.? Pokud někdo zjistíte, kudy se dnes plaví, prosím, alespoň o zprávičku. Třeba v dobře zazátkované láhvi.

Z. Fišer